TÁBOR SMŮLY

...S dědečkovým kufrem měl jsem patálii hned na začátku, když jsem jej vezl poprvé z domova elektrikou do klubovny. Průvodčí mne totiž nechtěl s kufrem do elektriky vůbec pustit a křičel zoufale : "Prosímich, kam s takovou almarou do elektriky?"

"To není žádná almara," pravil jsem tenkrát trochu nakvašeně, "to je, prosím, dědečkův kufr."
"I kdyby to byla babičina kredenc, tak vás sem s tím nepustím," bouřil zase průvodčí.
Ale mezitím už jsem byl ve voze i s kufrem řádně ubytován, elektrika se rozjela a průvodčí byl poražen na celé čáře. (Z jízdy elektrikou jsem bohužel nic neměl, protože se mně při kupování lístku zakutálel někam pětník a musil jsem jej celou cestu hledat pod lavicemi. Lidi se na mne utrhovali, kopali mne do hlavy a podobně, elektrika se mnou strkala, ale pětník jsem nenašel !)
To byla předehra. A pak přišlo další.

V klubovně jsme pořád nevěděli, jak to naše táborové nádobíčko zabalíme. Byl jej plný dědečkův kufr, tři velké bedny a ještě se ho pořád plno válelo v klubovně "jen tak".
Ale nakonec se nám to přece jen podařilo, ba dokonce (dnes se to už může říci) propašoval jsem v kufru tajně i svou bedničku se sedmikilovou příručkou "Jak si počínati na táboře", s půl tuctem kapesníků a několika páry ponožek navrch.
Na táboře pak hned první den hoši dědečkův kufr jak se patří a sluší rozbili. Nějaký "takytáborník" pustil totiž jeho těžké víko dozadu tak prudce, že se svojí vahou vyvrátilo ze závěsů a rozštíplo ještě při té lákavé příležitosti celou zadní stěnu !

Od roku 1927 otiskuje Jestřáb v časopisu Skaut-Junák humorné povídky o oddílovém táboření, z nichž v roce 1938 po úpravách vznikla tato úsměvná kniha.