UKONČENÍ ČINNOSTI

Svým vystoupením na Zikmundohraní 2025 skončily Trnky Brnky svoji činnost.

Děkujeme všem našim příznivcům a loučíme se...

Na závěr pár slov od Pavlíny:

Mých 18 let s Trnky brnky

Všechno začalo tím, že mě na jaře roku 2008 oslovily holky Polákovy s nevinnou žádostí, jestli bych, jakožto zaměstnanec rapšašské školy, nepřišla odpoledne „pouze odemknout a pak zamknout školu“, protože by s několika místními ženami rády nacvičily taneček na první ročník Zikmundohraní. Byla to však lest, než jsem se nadála, vířila jsem s ostatními v kruzích a hulákala, jakýho má ten Honza koně vranýho.
Když jsem pak v červené sukni a zaprané halence z půjčovny vstupovala 1. května 2008 na miniaturní pódium na rapšašské návsi, byla ve mně, stejně jako v ostatních tanečnicích, malá dušička. Jak nás publikum přijme? Nebude si o nás myslet, že se bereme vážně? Nebudeme trapné? Ohlas diváků byl však fantastický – smáli se, tleskali, zpívali s námi, a my jsme o pár hodin později nevěřícně zíraly na naši první „vytančenou“ trofej – krásně malovanou mísu pro vítěze festivalu.
Po tomto úspěch jsme naznaly, že je nám spolu dobře, dost se nasmějeme a trocha pohybu nám všem jen prospěje, budeme se tedy scházet dál a tančit, třeba jen sobě pro radost. Název pro naše uskupení jsme ani nehledaly, bylo nasnadě – Trnky brnky, podle naší první choreografie. Dostalo se mi cti, že jsem byla jmenována vedoucí nově vzniklého souboru – přece jen, jsem měla ty klíče od školy.

I když jsme s tím vůbec nepočítaly, začínaly přicházet první nabídky na vystoupení. S radostí jsme je přijímaly a netušily, na jaký kolotoč vstupujeme – vymýšlení choreografií a jejich mnohé úpravy a změny dle fyzických a psychických dispozic (a indispozic) jednotlivých členek souboru, shánění materiálů na kostýmy a následné několikaměsíční, mnohahodinové šití, tréninky v každou roční dobu, v promrzlé tělocvičně v lednu i ve 30° C v červnu. A především neustálé cestování na akce – muset opustit domov uprostřed rodinné oslavy, práce či noci. Překonat nechuť a popadnout tašku s pečlivě nažehlenými kostýmy, které však po příjezdu na místo vypadaly ještě zmačkaněji než před žehlením (aspoň tedy ty moje). Mačkat se mnoho hodin v autě a zažít v něm sněhovou kalamitu i tropy. Vypořádat se s nemocemi, zraněními, leností, únavou, nedostatkem času…To vše zmizelo, když jsme s úsměvy a zpěvem vstupovaly či vbíhaly do tanečních sálů, pergol, na pódia, trávníky, hřiště, silnice, dvorky a všechna myslitelná i nemyslitelná místa našich produkcí.
Naše kronikářka Boženka spočítala, že jsme nacvičily 28 choreografií, najezdily téměř 11 000 km, vystoupily na 208 akcích a předvedly 588 tanců. Jsou to neuvěřitelná čísla. Škoda, že nejdou spočítat ty zkonzumované chlebíčky, zákusky, guláše, klobásy, a především panáky na kuráž. Těch bylo opravdu dost, za sebe mohu říct, že mě Trnky brnky naučily pít alkohol.
Zažily jsme toho za těch společných 18 let opravdu dost a nyní jsme se po mnoha měsících diskuzí a hledání argumentů a protiargumentů rozhodly ukončit svoji činnost a soubor rozpustit. Je mi to líto, ale chápu, že těla stárnou a pobolívají, paměť si dělá, co chce, nohy se nechtějí odlepovat od podlahy, po otočce či malém vzdálení se ze svého místa následuje panika, kde to jsem a co vlastně tančíme… Snad se najdou v Rapšachu další odvážné ženy, které nedopustí, aby tanec v obci zahynul, převezmou od nás ještě doutnající pochodeň a znovu ji vzkřísí.
V závěru bych chtěla poděkovat Honzovi a Kájovi, že to s námi ta léta vydrželi, dělali nám řidiče a fotografy. Kája nám byl skvělým tvůrcem a správcem internetových stránek a díky jeho videozáznamům můžeme zhlédnout většinu našich choreografií.
Nemohu nevzpomenou na Dášu a Květu, které již tančí jinde a s které jsme měly moc rády, a také na moji mamku, která byla doslova netančící členkou souboru a trávila celé měsíce šitím našich kostýmů, často bez zkoušení.
Takže za mě – díky, Vlasto, Andreo a Ájo, za příležitost, a všem ostatní holkám (a našim klukům) za krásných 18 let.
 

Pavlína