1. den – sobota 3.7.2004

První táborový den pro nás začal ve 14:00 – 15:00, pro některé později, ale pro některé dříve.

Když jsme s Kájou vyřídili všechno papírování, dostali jsme trička, přidělili nám králíkárny, rozdělili nás do kripltýmů, které jsme si následně i výstižně pojmenovali – a pak se to stalo!!! NÁSTUP!!! „Ó náš nejvyšší“ nám rozdělil „džoby“, například udělat kolostav, vsakovačku, volejbalové hřiště, informační tabuli,.. a mi to (ne)ochotně přijali.

Nikdo nás nešetřil, a tak nám hned dali první mozkově namáhavou hru. Měli jsme sestavit krychli s „trapnýma“ obrázkama, které pak dohromady překvapivě daly větu: „Kostky jsou vrženy, vytrvejte!“.

Mezitím samozřejmě naštěstí začalo i pršet (Pánbůh nás vyslyšel!!!). Pak nás čekala další makačka – hra jednotlivců, která byla vytvořena na základě kohoutích zápasů.

Poté jsme měli I. etapu CTH, která spočívala ve stavbě železnice z toho, co nám příroda dala.

Sportovně nadaní (i nenadaní – nebudeme jmenovat) si zahráli volejbal, pak už jen nástup, vyčistit si chroupek, večerka a spánek!!!

PS₁: Davy si nevzal o číslo větší holínky!!!

PS₂: Dnešní večeře – viz příloha č. 1

Eliška & Janša

PS₃: Přílohy jsem musel – bohužel – zlikvidovat, protože hned po táboře se udělalo vedro a v tomto vedru se mi přílohy začaly rozlézat po pracovně!!!

Kája

2. den – neděle 4.7.2004

Dnešní, již druhý táborový den začal nejinak, než tradičně budíčkem a rozcvičkou, kterou s píšťalkou a naběračkou řídil Velkej Martin. Po čištění našich chroupků jsme obdrželi vánočku a kakao jako snídani.

Po snídani dal vedoucí dne Martin nástup, kde nám řekl program na celý den. Aby bylo co jíst a čím spláchnout pastu z umyvadel, šli někteří oškrábat brambory (a tentokrát bez pohádky od Andulky) a zbytek (silní chlapi) šel napumpovat vodu do nádrže. Velkým družinám pak Šíša s Davym rozdali perník a mapu s červenýma tečkama na místech, kde se nacházely bohaté uhelné žíly. Někteří to stihli v limitu, ale někteří ne, že Chlupáči!?

Když jsme všichni dorazili, Majka Sr. s Andulkou nám naložily vepřové masíčko s brambůrkama, omáčtičkou a okurčičkama. To nás posílilo, a proto jsme mohli po odpočinku nakoupit první lokomotivy, vagony, koleje, rangery, mosty, scouty,…!!! Bylo to velmi náročné, a tak jsme se hned museli pustit do přípravy zahajovacího táboráku, ale to nás zmohlo, takže jsme zase jedli, a česnekovou pomazánku s chlebem a třešně.

Někteří jedinci si to šli rozdat – ve volejbalu a lakrosu, ale někteří se vrhli i do super Majdy karetní hry UNO!!!

Předtím jsme ale museli najít tábor (stožár) v ukrutný mlze (igeliťák). Večeře.

U táboráku jsme se navzájem představili jako družiny i s pokřiky a každá družina si za to mohla vybrat nějakou pěknou písničku. Pak zas „netradičně“ čištění chroupků, poslechnout si písničku na dobrou noc a spát.

PS₁: Davy ještě furt nemá holínky – chyba!!!

PS₂: K večeři byla vajíčková pomazánka a zas chléb, ale nic nezbylo, takže příloha nebude.

PS₃: Máme ale přílohu č. 2 jako sváču!

Martin Zagi & Janša

3. den – pondělí 5.7.2004

Ráno jsme vstali,

rozcvičku si dali.

K snídani chléb, marmeláda,

tu má i Andulka ráda.

Po lanové lávce

přenesli jsme hladce

hrnec, špalek, pádlo,

do řeky nám spadlo.

Mezitím byla svačinka,

byla to čoko tyčinka.

S buzolou jsme vyběhli,

se zlobou jsme přiběhli.

K obědu byl gulášek,

pošel na něj Jurášek.

S buzolou zas všichni běží,

na sváču se strašně těší.

Ze dřeva a lan most,

spadlo nás do vody dost.

Ten, kdo hodně peněz měl,

utrácet za koleje směl.

Pak byla hra jednotlivců

(slepý zabiják), ale my

nevíme, jak bychom to

zrýmovali – omlouváme se!

Pak se mělo hrát (baseball),

ale začlo… (pršet).

V hangáru se zpívalo,

s Honzou T. to kývalo.

Nástup, zoubky, večerka,

Davymu chybí holinka!

PS₁: A co vůbec ta loňská lvice?

PS₂: A co bylo k sváče dnes? To je v příloze č. 3!

Martin Zagi & Janša

4. den – úterý 6.7.2004

Ráno bylo neobvyklé, poněvadž tímto ránem začal den, kdy náš Kája slavil své krásné 50. narozeniny. Protože byla pro tento den složena speciální píseň pro Káju, celý tábor si celý den jak o život přepisoval text.

Po čištění zoubků nás Majka Srov. a Andulka obdařily chlebem s máslomedem a čajíčkem.

Protože už od rána pršelo, vyčkali jsme s další etapou, než přestalo pršet a radši jsme v dešti vyrazili na borůvky. za každý nasbíraný ešus družina získala celých 50 $. Když jsme přišli z lesa, měli jsme volno, a tak někteří spali, jiní hráli UNO,…

K obědu jsme měli – viz příloha č. 4 (čočka) + párky a okurky a chléb. Po osobním volnu, které jsme strávili opět hraním UNA a spánkem, nás vyhnali nad tábořiště do lesa na etapu, která spočívala v prolezení „pavučiny“ (provázků mezi stromy) s co nejméně dotyky. Bez doteku se to však nepovedlo nikomu (ani vedoucím). Po volnu nám děvčata z kuchyně naplnila žaludky chlebem s – viz příloha č. 5 (je to snad všechno, co se našlo v hangáru).

Po vydatné večeři jsme si zahráli lakros, volejbal, spali jsme,…

Ještě před večeří jsme podstoupili další z etap CTH. Byli jsme svázáni způsobem sedadlo – řidítka – sedadlo – řidítka… u kola (tenkou nití) a celá družina jsme takto museli ujet cca 100 metrů. Bylo to fakt dost vostrý.

Malí si vyčistili zoubky a kolem 21:45 zalehli, a mezitím velcí připravovali překvápko našemu Kájovi.

Všichni se sešli v týpí, kde na stolech byl nápis KAREL a taky tam byla velká PADESÁTKA. Když tam Kája konečně dorazil, spustili jsme písničku, kterou jsme připravovali už od prvního dne tábora (na melodii LET IT BE):

1.   Tys nám, Karle, nezestárnul, jen pár šedin navíc máš,

      víme, že nás rád máš, Kájo náš, Kájo náš.

      Vzpomínek spoustu a zážitků moc jsi nám náš Kájo dal,

      věř si čemu chceš, jsi náš král, Kájo náš, Kájo náš.

R.   Kájo náš, Kájo náš, Kájo náš, jó Kájo náš,

      věř si čemu chceš, jsi náš král, Kájo náš, Kájo náš.

2.   Byl jsi s námi od dětských let a naučil nás chápat tenhle svět.

      Máme tě rádi, jsi náš Kája, Kája náš, jó Kája náš.

      Obrovský kus svého já jsi do nás Kájo vložil,

      a tak ti přejem, abys aspoň stovky dožil, Kájo náš.

R.   Kájo náš, Kájo náš, Kájo náš, jó Kájo náš,

      abys aspoň sto let dožil, Kájo náš, jó Kájo náš.

3.   Půlku svého života jsi Práčatům věnoval,

      prosím vydrž, vydrž s námi ještě dál, ještě dál.

      Za ty roky co jsi s námi obrovský dík chcem ti vzdát,

      pojď si s námi ještě aspoň sto let hrát, sto let hrát.

R.   Kájo náš, Kájo náš, Kájo náš, jó Kájo náš,

      pojď si s námi ještě aspoň sto let hrát, Kájo náš.

Všichni jsme to zpívali od srdce a bylo vidět, že to Kája poznal a dal to najevo svým klepavým hlasem. Pak jsme mu popřáli všechno nej, nej a nej a na naše přání pak sfoukl všechny svíčky. Byl to fakt doják!!!

My mu teda ještě jednou přejeme všechno nej, nej, nej a ještě jednou NEJ!!!

MÁME TĚ RÁDI!!!

Poté i velcí šli spát, ale slavilo se ještě v hangáru:

Těžko s tím co dělat, je to už pár let

Co jsi prvně vykouk na ten boží svět

Po pár letech v plenkách přišel mužný věk

Kdy jsi hlasem hejtmanským všem Práčatům řek:

„Práčata má milá, povedu Vás v boj!“

My ti za to předáváme zde slavnostní zbroj!

(krásný řemdih „jako živej!“)

Přešla léta bitev, kůň tvůj dávno pad

Místo žoldu hejtmana zbyl učitelský plat

Mnohá z částí těla žádá opravu

Na to jsme ti pořídili malou soupravu

Jenže – myši už dál nechtěly čekat s oslavou

V lednici se pro ně stala sada potravou

(sada čokoládového nářadí, okousaná mírně od myší z táborového sklípku)

Vyděl svůj věk dvěma, pak to odmocni

Přičti k tomu pětku a zas to umocni

Počítals-li správně jistěs pochopil

Že tolik let chceme abys s námi byl

Tím pádem jsi vlastně ušel teprv půl

Na tu druhou, smím-li radit

Vem si tuto hůl!

(turistická hůl typ „čakan“ se zvonkem, držákem na flašku a s lahvičkou slivovice)

PS₁: No tak Davy!?!

PS₂: KÁJO, MÁME TĚ RÁDI!!! ©

PS₃: Odpoledne k nám přijela návštěva na kolečkách, která s námi setrvala až do cca 23:00 hodin. Kromě nich dnes přijeli i Voříškovi, Cvrčkovi, ale i famílie Macho!!!

PS₄: A našeho milého kamaráda Kuřete cestou k babičce jebla včela pod voko - CHUDÁK!!!

PS₅: Ať žije Davy a jeho bejzbólka!!!

Martin Zagi & Janša

PS₆: To víte, že se mi klepal hlas! Bylo to od vás moc krásné – díky, díky, díky!!! A nejvíce mne fascinovalo to, že jste v tom týpí vydrželi absolutně potichu takovou dobu, než jsem se rozloučil s vozíčkáři a zařídil jejich odjezd…

Kája

5. den – středa 7.7.2004

Už je zas ráno. Nebyla rozcvička. Byla snídaně. Byl chleba s marmeládou. Byl i čaj. Byla další etapa CTH. Byla na starém tábořišti. Byla běhací. Běhalo se do kopečka. Házely se míčky. Byl to záhul. Hlavně na nohy. Jeli jsme tam na kole. Zpátky jsme jeli též na kole. Byl to záhul na nohy. K svačině byl rohlík. K rohlíku bylo mlíko. Bylo ho šest litrů. Nejvíc ho vypil Dominik. Vrátili jsme se do tábora.

Byla hra jednotlivců. Byl to záhul na uši. Měli jsme poznat 20 zvuků. Vydával je Štěpán s Martinem. Některé pro ně byly dost nepravděpodobné. Třeba mytí hrnce drátěnkou.

Ihned následoval oběd. Byl knedlík. Byl s borůvkovou omáčkou. Byla řídká. Byla málo sladká. Byla horká. Byla neuležená. Všem ale moc chutnala (viz příloha č. 6 – borůvková omáčka). Snad. Nám teda určitě. Byl polední klid. Přijela návštěva. Byl to náš milý kamarád. Byl to Kuře. Přijeli ale tři. Další byl Ojík. Taky náš kamarád. Ten třetí byl Láďa. Láďa Slavík. Taky náš kamarád.

Potom jsme popojížděli. Mezitím byla hra. Nebodovala se. Byla družinová. Byla v lese. Byla běhací. Hledali jsme slepého. Všichni byli němí. Mohlo se mlátit do stromů. Mlátili jsme do stromů. Bylo to dost vostrý.

Byla svačina. Byl to jogurt. Bylo ho hodně. Pak byl veget. Jelo se na pískovnu. Jelo se i ke Kikině. Jeli jen dobrovolníci. Voda byla studená. Ale doopravdy hodně studená.

Byla večeře. Byly vlastně dvě. Bylo to, co k obědu. Tentokrát to bylo lepší. Bylo to studenější. Bylo to ochucený. Bylo to prostě lepší. Byla cibule. Byla s chlebem. Byl s paštikou (viz příloha č. 7). Byl zas odpočinek.

Byl nástup. Čistili jsme si zuby. Byla večerka. Malí šli spát. Velcí měli další etapu CTH. Byla v lese. Byla potmě. Byla dost vostrá. Měla dvě poloviny. Měli jsme hledat papírky. Byly velký. Byly bílý. Bylo jich hodně. Fakt hodně. Byla druhá část. Byla na čas. Byla běhací. Byla v lese. Byla tma. Byla dlouhá. Nebyly vidět stromy. Šlo se po papírkách. Vlastně se běželo. Bylo to fakt dost vostrý. Doběhli jsme zpocení. Hodně zpocení.

Šli jsme spát. Dobrou. Dobrou. Dobrou. Noc. Noc. Noc.

PS₁: Kája nám dal jako poděkování za včerejšek kindervajíčko. Každému. – DĚKUJEME!!!

PS₂: Davy konečně odložil bejsbolku!!! – HURÁ!!!

Martin Zagi & Janša

6. den – čtvrtek 8.7.2004

Ráno bylo neobvykle obvyklé. Pak byl budíček, pak rozcvička s Rostíkem, pak jsme si čistili zuby a pak jsme snídali chleba opět s máslomedem a čajem.

Pak malí jeli vlakem do Trebáně - Třeboně. Pak velcí dostali svačinu a oběd. Pak dostali i lékárničky. Pak dostali mapy s vyznačenýma modrýma pramenama, který pak měli najít.

Pak, když jsme přišli, byl klid a tak jsme se pak drobátko ochladili v Dračici a pak nakonec i v pískovně. Mezitím pak byla i hra jednotlivců, kdy nám Kája řekl 30 slov a my si je museli zapamatovat a pak jich co nejvíc napsat na papír. Pak jsme se zas nečekaně váleli a smažili se při téměř 40°C vedru na sluníčku (později jsme zjistili, že to bylo na táboře naposledy, a ke slovu přišly i prošívané bundy – zvlášť večer!).

Pak jsme ještě zapomněli, že i po snídani byla hra jednotlivců – docela záhul na voči.

Pak, potom co jsme se usmažili, šli jsme se pak smažit zas, ale teď už do hangáru ke stavění kolejí. Pak byl opět nečekaně zas vegáč.

Pak byla další hra jednotlivců. Pak nás svázali po dvojicích lasem, pak nám „nasadili“ klobouk, pak nám dali „zbraně“, pak nás už jen pustili, abychom se mohli bitkovat. Pak to bylo fakt maso.

Až pak jsme teda jeli na tu již zmiňovanou pískovnu. Pak jsme jeli zas do tábora. Pak jsme se museli strašně nabalit. Pak jsme šli slaňovat z dubu za hangárem. Pak to byl docela velký záhul na ruce a na rozkrok a na stehna. Pak nás teda musel „jistit“ Hanz (ten kanc).

Pak byla svačina (viz příloha č. 8). Pak byl zas veget. Pak dobrovolníci šli hrát volejbal, baseball,… Pak už jen jako every day nástup, zuby, večerka… Pak už zas jen spát a pak už potom pak pak zas pak potom konečně pak dobrou noc.

PS₁: Honza T. byl fakt dost protivnej.

PS₂: Pak nás tím teda úplně totálně na…štval.

Martin Zagi & Janša

7. den – pátek 9.7.2004

Dneska ráno nás Andulka nechtěla moc vyplašit, a tak tu obvyklou frázi: „Budíček, nástup na rozcvičku!“ zařvala tak potichu, že to skoro nikoho nevzbudilo z cele propršené noci. Na rozcvičce jsme si s ní dali „Kolo, kolo mlýnský“,… prostě jako vždycky.

Ke snídani jsme měli chleba s takovou dost pochybnou pěnou – zajímací.

Další hra jednotlivců spočívala ve slaňování, skákání po jedné noze, plazení se, skákání, lezení přes lanovou lávku,… docela záhul na celý tělo. Mezi tím nám Kája vysvětlil pár šifer, řekl, který z nich jsou úplně na houby a který zas naopak budeme používat.

Ke sváče nám dali suchý rohlíky s třešněmi, ale ty si po včerejší proběhané noci moc lidí nebralo (docela záhul na zadní část těla – z tajných zdrojů).

Další etapa byla fakt dost vostrá. U řeky byly čtyři kruhy, uprostřed ešus, tři lidi z družiny bránili a zbylí dva stříkali ešusama a hrníčkama vodu do toho kruhu. Museli jsme ešusy před vodou bránit vlastníma tělama (angína už klepe na stan, protože voda v řece je fakt moc „teplá“).

K obědu bylo kuře na paprice s knedlíkem – bylo to výborný. Po poledním klidu byla další vostrá etapa CTH. Po celým lese jsme honili vedoucí (medvědy), ale to nejhorší na tom bylo, že jsme byli svázaný po dvou rukama k sobě. Bylo hustý, když každej z dvojice běžel z jiný strany stromu. (To praskání kloubů dělalo starému grizzlymu moc dobře... Kája) Bylo to docela dost dlouhý a záhul na celý tělo.

Po fakt dost kraťoulinké pauze jsme se jeli projet na kolech a pak jsme šli na další hru jednotlivců. Byla to opičí dráha na kole. Jezdilo se do kopce i s kopce, přes lávku, slalom,... Byl to docela záhul na celý tělo.

Poté jsme měli večeři, a to byly dva druhy polívky (květáková a nudlová), a potom ještě buřty (asi 150) od pana Daňka (viz příloha č. 9).

Pak už jen dobrovolníci šli k Čechalům, další dobrovolníci si zahráli volejbal, pak už jen jako každý den – nástup, zuby, spát,...

PS₁: Všichni vedoucí (skoro) na nás skoro celý den řvali,...!

Martin Zagi & Janša

8. den – sobota 10. 7. 2004

Nanuk říká, že spánek je skvělá věc. Ráno ho brutálně probudil Ondra a donutil ho cvičit, čímž jen utvrdil svůj názor. Ráno v půl osmý bylo ale po spánku a Ondra nám protáhl kosti. K snídani jsme měli chleba s paštikou, potom začaly úklidové práce, jež jsou všemi oblíbené. Větší korby (Hanz, Hany a Pepíno) šly stavět cool táborák. Díky Papoušovi, který s ledovým klidem řekl, že chrastí stačí, jsme usoudili, že táborák bude velice dobře hořet a že není třeba se ničeho obávat.

Po úklidových pracích jsme se pustili do výroby arabů [(ořů), (koňů)]. Nejlepší oř byl Nanukův Zhulenec, kterému překvapivě padala hlava ze strany na stranu. Poté co jsme si udělali oře, najedli jsme se velmi spoře (byl květák, kterého bylo tolik, že s ním Kája musel obíhat přijíždějící rodiče). Každý si ochotně vzal aspoň jeden, až na paní  Cvrčkovou, která si jich vzala 7.

Po obědě velcí zjistili, že už je sobota a že nemají žádné scénky k táboráku, tak s velkou vervou a odhodlaností se pustili do přípravy velice poutavých scének. Všichni předem věděli, že to nebude dokonalé, ale tradice je tradice. Jelikož byla opravdu sobota, přijeli rodiče a nešťastné táborníky si odvezli domů vykoupat. Návrat byl určen na 6 hodinu, což většina táborníků dodržela. Po nástupu byla pro velké zahájena etapa CTH. Prohnali jsme své koně a navzájem se postříleli.

Opravdu nebylo moc času na nacvičování scének k táboráku, ale tak nějak jsme to stihli. Potom Kája písknul na svou píšťalku, svolal nástup a začala příprava potřeb k táborovému ohni. Oheň zapaloval Tom s Vlakem a jako první vystoupili Černí jezdci v čele s MARTINEM s jejich „spartakiádou“ na svých ořích. Jančini Čertíci vystoupili se svým hudebně laděným pohádkovým příběhem  o drakově zubu, následovalo přistání v přítomnosti Majdy a jejích Ptáčat či spíše slůňat. Na závěr přišli na taneční parket Radek se Simkou a pořádně to rozjeli, pochopitelně sklidili velký potlesk. Na řadu přišli „starší“ a jejich společný slet scének v pořadu Věřte nevěřte s neuvěřitelným moderátorem a ještě neuvěřitelnějšími příhodami v čele s panem Tondou, Dejfem na latríně, dýzou, Šíšou a Martinkou, s tetrisem se Zagym, táborovou kuchyní, Elektorem a pravdivá – nepravdivá scéna v hangáru. Přečetli jsme si kroniku malých i velkých a potom jsme šli v klidu chrápat. Takže dobrou.

Janša, Nanuk a Hanz

PS: K večeři byl ten chleba – viz. příloha 10

9. den – neděle 11. 7. 2004

Malý Nanuk tvrdí, že spánek je skvělá věc, dnes ho probudili Ondra a Ondra. Nechtělo se mu, ale musel! Janča svým ech hmm ach mohutným hlasem jako zvon zvedla na nohy celý tábor. Nebyla rozcvička, což bylo divný, čím to asi bylo? Že by Janča byla lenivá :o)? A teď něco málo o snídani. Snídaně byla fajn. Byla vánočka s kakaem.

Po snídani nás svolal lídr dnešního dne, prostě naše milovaná Janča. Oznámila nám, co se bude dělat a čím naplníme dnes latríny. Celé dopoledne nám zabralo stavění mašinek. Někteří měli koráby jak bejk, jiní naprosto dokonalý šit. Ke svačině nám předhodili něco jako lipánek, přímo MAXI LIPOŠ. Sice měl vanilkové víčko, ale jenomže vevnitř byl buď prošlý dobou nebo fakt byl kakaový (kam ty Čechy spějou?). Při stavění mašinek nás zastihl déšť, čili jsme přesunuli naše snažení do … típí.

Poté co jsme dostavěli mašinky, nahnali nás na oběd, ale drobet netradiční. Zbytky, travnatém salát … ale nakonec se smilovali a nakládali řízky, brambory, okurkovej salát. Všichni se nacpali, dokonce VELMI nacpali. Po obědě přišla velká zkouška našich ďábelských strojů. A to ve dvou disciplínách => 1) průchod lesem a 2) paralelně volný slalom. Za jejich výkonnost jsme je rozsekali na cimer campr.

Chvíli jsme odpočívali, ale ne moc dlouho, jelikož přišla zpráva, že náš předák je smrtelně nemocen a zachrání ho jedině indiánský shami. Našli jsme ho a naštěstí byl natolik ochoten , že nám pomohl. Navečer jsme jako vždy hráli volejbal a jiné hry => vedoucí petanque. Večer nás opět svým hromovým hlasem svolala Janča, popřála nám dobrou noc, s radostí nás zahnala do stanů a do teplých hadrů, sama nedočkavostí po rychlém zahřátí nám ani neřekla nic o zubech a bleskurychle rozpustila debatní kroužek (nás). My teď naklepáváme kosu, kouří se nám z pusy, nosu. Teď už jdem spát, zítra si zas budem hrát.

Eliška, Janša, Nanuk

PS: Drobet jsme pozapomněli na véču, holt jsme hlavy třešňový, byly špagety s neidentifikovatelnou omáčkou, ale pořád jsme mezi živejma!

10. den – pondělí 12. 7. 2004

Tak teď máme opravdu dilema. Buď nás dnes ráno vzbudil opravdový mužský hlas, nebo za Vojtu někdo zařval: „Budíček! Nástup na rozcvičku!“ O tom, že jsme se určitě nemýlili, nás Vojta vzápětí ujistil. Jeho rozcvička byla „krutá“, „drsná“, „ohromná“. Nechápal, že mezi táborníky jsou i něžné bytosti a pustl se do nás hlava nehlava!

Vydatná snídaně (chleba s prý sýrovou pomazánkou) nás posílila na celé dopoledne, které jsme strávili popojížděním vlaků a etapou CTH, která byla postavená na pantomimě. Mezitím přinesli svačinku (opět lipánek, někde byl buď výprodej nebo byly v nějaké akci) a zase pokračování v etapě. K obědu jsme si dali friko a vdolky, které byly – tentokrát vážně – opravdu výborné.

Po poledním klidu jsme měli vyrazit na kolech do Minžupírie (Chlum), ale pro nepřízeň počasí se to odložilo na neurčito. Místo toho jsme pokračovali ve hře jednotlivců, tentokrát to byly šipky. Tam se ukázalo, kdo většinu svého času tráví v hospodě (že …). Sváča v podobě, ne vlastně nebyla, zapomněli na nás, SOMRÁCI! A další etapa CTH. To byl fakt záhul na celé tělo! Museli jsme hledat přísady do ozdravného lektvaru, který měl sesmolit šaman. Jestli se to konalo, to vám již nikdo neprozradí. Ale já bych to fakt nepila, ani spol u tohohle stolu ne – komáři, brouci, PET víčko a další nedobroty. Pak Vojtíšek „zařval“ véčeřé. Byl rohlík s pomazánkou, rajče nebo opět friko.

Co kdo dělal následně záviselo pouze na sobě. Někteří hráli volejbal a jiné hry s míčem no a tak dále a dále. Pak samozřejmě nástup, zuby, chrupky, chrupky, chrupky, psaly to dvě trubky!

Eliška, Janša

PS₁: Svačinu neměli všichni, jen a pouze Janša, její tým a Hanz a jeho tým. Zbytek měl prostě smůlu!

PS₂: Kdo zaváhá, nežere!!!

11. den – úterý 13. 7. 2004

Dnes Nanuk neobjevil nic skvělého, a tak dnes nic nenapíšem. V noci nás dost drsně vytáhli z vyhřátých pelíšků a nahnali nás do lesa plného nástrah, nebezpečí a jiných tajů, především však totálně promočených cest. Někteří přešli stezku velice statečně, ovšem někteří si udělali z trenek latrínu. Ráno jsme se s hrůzou probudili a zjistili, že máme nejen boty mokré, ale i spacáky, byl to následek deště? A nebo doznívající děs z noční ekšn?

Velice výrazným :o) hlasem nás probudil Honza a provětral nám rozleželé všechno, ale díky dešti si musel nechat zajít své choutky. Sice pořád machroval, jak nám ukáže, co to je vojna, ale již při prvním cviku ztěžka oddechoval a sám viděl, že je to na něj moc. Škoda, Jendo!

K snídani byl chleba s máslomedem, normálně se muselo i přimazávat, holt když je Honza ráno v kuchyni, tábor má smůlu. Dopoledne jsme mistrovali v šifrách uzlech. Jelikož jsme šikulky od přírody, uzle nám šly hravě, jen ta hlava opět zaostává. Teď by měly zaznít fanfáry. K svačině nebyl lipánek, ale jablko a miňonky. Co se asi stalo? A zase se mistrovalo.

Kouzelné slovíčko (ne čáry máry) zaznělo kolem 13:00 a do žaludků nám začaly padat kolínka s gulášem (skoro gulášem). Pak samozřejmě polední klid, ach to je vždy nádhera! Jenomže naše mysl oživla, když nás božský Kája obeznámil s další etapou CTH. Některým dokonce spadla i čelist. Samozřejmě vše záviselo na tom, jak kdo umí šifry. Táááákhle dlouhou „běhačku“ nám už dlouho nenaložili. Museli jsme ke Skotovým varhanům, pak hodně hluboko do lesa, zase zpět, ke známému prasečáku a znova do tábora. Naštěstí naše snažení stálo za to a my dostali pár užitečných dolárků.

Svačinkovej jogurt s borůvkama a ještě s něčím, to my trochu zapomněli, teda spíš nevíme, co to bylo… Pak vlastní zábava, 100% se musel hrát volejbal a petanque. Ze hry nás vyrušil Honzík a jeho hlásek, všem již známý. Při nástupu se tvářil fakt drsně, je to holt chlapák. Kačenkovalo se, jako vždy dřepovalo, pak i zoubkovalo. My tu teď sice sedíme hezky v teple, ale malý mají noční hru a už z dálky je slyšet dost vostrej hulákat. Takže dobrou nocičku a zítra oopět páčko!

Eliška, Janša

PS: K večeři bylo lečo, ach ta hlava zapomnětlivá!

12. den – středa 14.7.2004

Dnes ráno fouknul do píšťalky – Pavča. Osladili jsme si život chlebem s marmeládou a ráno nás opustili další dvě tábornice – Monča a Peťula.

Dopoledne jsme vyrazili do lesa na bojovou etapu. První hra systému obrana – útok se moc nepovedla, a tak jsme trochu (totálně) změnili pravidla a systém. Indiáni a kovbojové (kovbojové – chlápci s koltem nízko u pasu – viz etapa s šamanem) se navzájem postříleli a my vyrazili zpět do tábora, kde nás po svačině (chléb se strouhaným sýrem + rajče) čekala poslední hra jednotlivců – běh na ranní bojiště opsat pár čísel. (Nanukova poznámka: Po hře jednotlivců jsme zjistili zajímavou věc – pepíno, Nanuk, Tom, Tonda a Hanz jsme prej kluci!!! Jinak sprcha byla vlažná…)

Potom následoval oběd a potom se šly sprchovat holky (pumpoval jim Nanuk!!!). Po poledním klidu jsme si vyslechli další instrukce k poslední (před závěrečkou) etapě CTH – krocení divokých koní. Hádejte, kdo vyhrál? Chlup Nanuk!!! Dokonce jsme si to rozdali i s vedoucíma – byli jsme koně – zkrotili nás.

Víte, že se dá zhulit i ze vzduchu? Stačí si vzít jedno brčko, zaletět na louku a donést pár kvítků. A máš to zadarmo!!! Zbytek tajmu jsme probendili hraním volejbalu se „Zelenejme talentama“ (Vojta a spol.), petanque, a,a a,… pak, respektive potom jsme šli bumbat k Čechalům. Někteří si dali jednu kouli, jiní 2 – 3 koblihy. No prostě jsme tam strávili velmi moc času. Cesta do tábora byla delší než do horoucích pekel, ale cíl je stejně stejný…

Pavča svým medovým hláskem zavelela nástup. Díky (snad) trémě drobet pozapomněla pár věcí, ale my dělali, že nic nevidíme. Dopísky, ztráty a nálezy, zuby,… U zubů se stala veliká událost. Přišli bratři Tlachačové. Poprvé za celý tábor. Vojta si ale svůj chrup nečistil, asi má protézu. No my primitivové to nebudeme rozebírat. Takže chlupky, chlupky, chlupky, psaly to čtyři tlupky.

PS.: Zase jsme zapomněli na večeři. Co zbylo od oběda, zastihlo nás i za večera.

Janša, Eliška, Hanz a Nanuk

13. den – čtvrtek 15.7.2004

Dnes Nanuk objevil zajímavou šifru. Bylo ráno a byl čtvrtek, jaký krásný den! Zas tak krásný nebyl, páč padala voda. Avšak Šíšu to vůbec netrápilo a dělal ze sebe velkého cvičitele. Jo, učený holt z nebe nespadl... On se to doučí! Řvaní, jo, to je jeho parketa, „kouzelným“ hláskem zahulákal SNÍDANĚ! a jako jedinej vyjmenoval z hangáru vynešené menu. Chléb a máslo a med a marmeláda a paštika nám přišly vhod, protože dnešní program byl znám již od začátku tohoto nádherně ozdravně zničujícího pobytu – závěrečná etapa CTH!!!

Pro nezasvěcené vysvětlíme (primitivové to nemusejí vědět :-) ). Ráno vyrazíš a když máš štěstí, do večera jsi zpět. Veškeré jídlo je zanedbávající – svačina vlnky + oběd, na kterej jsme museli do tábora – buchtičky se šodó (jedli jsme je v poklusu, protože čas pořád běžel) + svačina opět vlnky. Celý den se chodí po bližším i vzdálenějším okolí tábora, plní se úkoly, díky počasí jste totálně maximálně promočený, ale jinak je to fakt zábava. Je to prostě záhul na celý tělo.

A pro Hanyho především na hlavu. Když nejdou „jednoduché“ šifry, tak to je fakt dost vostrý. Dilema dne bylo jak rozdělat oheň. Ale kdo umí ten umí, a proto voda za chvíli vařila a my splnili další úkol!

Když jsme konečně dorazili celí schvácení a zmokřelí a zpuchlovatělí, čekal na nás poslední úkol – odhadnout, kolik jsme celkově měli ujít kilometrů bez bloudění, ztrácení se a zacházení si. S radostí nám pak vedoucí oznámili, že naše chuděrky nožičky musely absolvovat a absorbovat více jak 25 km – no je toto normální? To je dětská hra na šest!

No a pak jsme šli buď chrnět, nebo brejkovat, nebo míčovat, nebo petanqueovat – podle svého gusta si každý vybral vlastní zábavu.

K večeři (konečně jsme na ní nezapomněli, což je pokrok, že?) jsme papali buď zbytky (od oběda), nebo bramguláš. Ten byl fakt stylovej. Nám, životem již zkoušeným a zkušeným, pak rozdali diplomy za hru jednotlivců a za celotáborovou hru. Pořadí bylo následující – 1. MY, 2. CHLUPÁČI, 3. HAPINY, 4. KAKTUSMENI. A hru jednotlivců vyhrála proti všemu očekávání JANŠA.

Stereotypně nástup, zuby, pusinky, atd. Jo, ještě jsme se rozdělili do družstev na zítřejší – již desátý – ročník Her bez pranic.

Takže – chlup, chlup, chlup, dnes (náhodně a celkově) vyhráli MY. Dobrouky!

Eliška, Janša, Hany (NE Nanuk!)

14. den – pátek 16.7.2004

Co stalo se dnes, hned prozradí vám následující řádky. Ráno se nesměla vynechat rozcvička, které velel Davy. No, snaha se sice cení, ale – Davy – pro boha, tohle mělo být cvičení? Ani nohy nezvedneš – no, to ses teda vytáhnul!

K snídani nám služba namazala chleba s máslem a marmeládou. Nástup byl hodně rychlej, páč se potřebovalo udělat hafo moc věcí – například táborák, z včerejšího večera rozdělená družstva si měla namalovat vlajky, vymyslet název týmu a výstižný pokřik. Prostě záhul na hlavu jak bejk. Nakonec z toho vylezly týmy: Komáři, No Fear, Team for People, Fichtl Gang, Bulánci a vedoucí Kucovlaši-Arumuni – jako každý rok museli mít v názvu rum, to by pak nebylo ono!

No a začalo se. Kdybych měla popisovat všechna kola Her bez pranic – soutěže – úkoly – byla bych tu do rána, tak alespoň nejvostřejší ekšn. Dost stylové bylo běhání s provazem. Ja totální trotlové jsme běhali kolem stožáru a namotávali na něj asi kilometr lana. No, bylo vidět, že vedoucí nejsou již tak mladí a pohybliví zajíčci, a už v polovině jim došel dech. To se pak taky promítlo na jejich výsledku. Další hra spočívala v tom, že jsme museli přenášet vodu v cedníku a naplnit jí kotlík, kterej se po chvíli zdál být bezedný. Díky blbému přenášejícímu nástroji lidé, co sjížděli Lužnici, tlačili své lodičky po totálně vyschlém korytě. Taky „Jednonohá kuchařka“ stojí za zmínku. Celej tým si chytl jednu nohu (blbě se to vysvětluje), prostě jsme stáli za sebou, ten jeden za tím prvním mu držel nohu, ten za ním tu nohu toho druhýho, a tak dále, chápete? A úkolem bylo doskákat předem určenou trasu. Dost nebezpečnej a hustej byl „Vodorovný žebřík“, „Hod kůlem“, hod flašky v letu, „Siamská dvojčata“, „Mraveneček“, kreslení domečku fixem, který jsme mohli držete jedině za provázky, atd.

Pak chvíli zábava vlastní, a pak už jen závěrečný táborák, při kterém se rozdávaly pochvaly a zpívalo se.

Úplně jsem vynechala jídlo. Svačina – sušenka BeBe Dobré ráno, oběd – vynikající svíčková, svačina – jogurt s borůvkama a rohlík, I. večeře – svíčková nebo guláš, II. večeře – topinky, a to dokonce šumavské!!!

Pak Janča s Ondrou jako večerku přehráli celej zpěvník, ale bylo to fakt moc pěkný!!!

Eliška

15. den – sobota 17.7.2004

Do posledního táborového dne jsme se my velcí výjimečně neprobudili u ohně. Způsobil to asi tak kolem jedné v noci spolek kluků za stanama, který se dost hlasitě projevoval při vyvolávání duchů. Tichý zbytek u ohně to pak docela mrzelo...

Dál už noc proběhla bez problémů, ale to ráno potom bylo mnohem horší. Když jsme si uvědomili, že opustíme všechny své přátele, s kterými jsme strávili krásných čtrnáct dní, a že některé z nich uvidíme zase až za rok, naše úsměvy z tváří zmizely a místo nich jsme byli smutní a domů se nám snad nikomu nechtělo.

I přesto jsme ale museli vyklidit svá obydlíčka, poklidit celé tábořiště, umýt zbylé špinavé nádobí, posbírat papírky...

Když všechno bylo zase jako před naším příjezdem, Kája nám zkontroloval stany a pak zapískal POSLEDNÍ NÁSTUP. Vypálili jsme tři rakety, s Ondrou jsme si zazpívali „Nezacházej slunce...“, Pavča nám rozdala kartičky pojišťoven, potřásli jsme si rukama a uronili pár slz...

Pak už přijížděli první rodiče pro naše kamarády a začali odjíždět první táborníci.

Letošní tábor byl moc pěkný (jako i všech dvanáct na tomhle tébořišti před ním), prožili jsme společně krásných čtrnáct dní, a to všechno hlavně díky Kájovi, ale taky díky všem ostatním vedoucím, kuchajdám – ale bez nás, táborníků, by to asi taky nešlo... Všichni byli moc milí, přátelští, navázali jsme tady spoustu vážnějších i méně vážných přátelství..., prostě nám tam všem bylo moc krásně.

Škoda, že to tak strašně rychle uteklo!!!

Ještě jednou dík za všechno a doufám, že se zase za rok všichni na táboře sejdem!!!

Janša

I já se k tomuhle přání připojuji. Byli jste bezvadní, tábor proběhl v klidu a pohodě – díky, děťátka naše!!!

Kája